Čína 2009
Cestopis
Měnu RMB označuju "Y" a čti /: juan :/
Čt 9.4. 2009 :: 1. den :: Odlet z Prahy, Paříž, Peking
Abychom si zvykali na tlačenici ve vlaku, vyjíždíme v 7 ráno osobákem z Říčan. Na letišti jsme si zabalili batohy do pytlů z předchozí cesty. V Paříži jsme měli 2h na přestup. S laxností Frantíků je to akorát, pár front a už sedíme v letadle do Pekingu, ve kterém už se cítíme oproti Číňanům v menšině. Taky jsme se odlepili s 50ti minutovým zpožděním. Vedle mě seděl čínský profesor pracující napůl v Birminghamu a tak jsme poprvé zjistili, že s angličtinou to bude těžký, i když si Číňan myslí, že umí. Výhodou bylo, že studoval univerzitu v Kunmingu, a tak nám poradil, co je kde hezkýho. Evidentně ho zaujal LP (průvodce Lonely Planet) a tak s námi nakonec prolistoval celou naši plánovanou trasu.
Pá 10.4. 2009 :: 2. den :: Peking (-6h) - Kunming
Po přistání v Pekingu trvá letadlu 1/4h než dojede ke stání. Na přestup na domácí let jsme původně měli skoro 2,5h. Něco ubralo zpoždění, ale jinak jsme opět plynule pokračovali. (Při přestupu pozor na čísla terminálů. Mezi 2 a 3 se jezdí vlakem.) Do Kumningu jsme letěli asi 3,5h. Po příletu jsme nejprve řešili výměnu peněz. Směnárna na letišti neměla výhodný kurz a ještě navíc 50Y poplatek. Naštěstí hned přes ulici byla Bank of China. Stoupli jsme si před okýnko a pán z ochranky nám ze stojanu vydávajícího lístečky s čísly jeden podal. Chtěli jsme vyměnit dolary a eura, ale když jsem viděl, jak si paní za okýnkem připravuje dvě hromádky formulářů, vyměnili jsme jen dolary.
Ubytování jsme si vybrali v centru hned u Green Lake v Youth Hostel. Před bankou jsme si zastavili dva taxíky, ukázali jim kam chceme jet, ale nevzali nás, když zjistili, že neumíme čínsky. Vrátili jsme se k letištní hale, kde byla taxíků fronta a na ceduli napsáno, že když nás řidič odmítne nebo natáhne, máme si stěžovat na nějakým tel. čísle. Nějací soukromí taxikáři se nám neúspěšně snažili nabídnout odvoz za dvojnásobek (50Y a po chvíli 40Y). Taxikář s námi adresu přejel a tak jsme se kousek vraceli pěšky. Zjistili jsme, že stejné číslo popisné má celý blok domů a naše ubytko nenašli. Narazili jsme na pěkný hotýlek za 160 Y (double), ale chtěli jsme najít ten vybraný hoslel, který by mohl být ještě levnější. Paní z obchůdku, kde jsme si koupili vody, nás posílala někam za roh (až později jsme zjistili, že správně). Šli jsme tedy tím směrem, ale nenašli jsme to. Zeptali jsme se slečny a ta zase oslovila nějakou starší a malinkou paní. Ta malá paní se nás ujala a vedla nás zpět na místa podle adresy. Zavedla nás ale uličkou dozadu, kde na vratech bylo napsáno, že hostel je přestěhovaný do budovy knihovny číslo popisné 141. Ukázala nám směr a rozloučili jsme se. Došli jsme k velké budově knihovny, ale nikde nic. Naštěstí se zjevila ta naše paní a poptala se ostrahy. Od ní se dozvěděla, že je to ještě za rohem z boku budovy. Hurá, bylo to ono. Paní s námi chodila asi 20 minut a bez ní bychom to nenašli. Ubytko jsme lehce usmlouvali na 120Y za noc, na dvě noci, v pěkným dvoulůžáku s vlastní koupelnou a telkou. Nařídili jsme si budíka na 7 večer a odpadli.
Probuzení bylo těžké, ale chtěli jsme zajít nakoupit, na večeři už se nám nechtělo. V recepci nám poradili krámek za rohem a Wallmart asi 2 bloky daleko. Krámek byl opravdu malý a tak jsme šli do supermarketu. Asi nejvíc času jsme strávili výběrem čaje a taky jsme okukovali termosky. Na pokoji jsme pak poprvé vyzkoušeli nudle v kyblíku a byly moc dobrý, pivo bylo taky ok.
So 11.4. 2009 :: 3. den :: Kunming, Black Dragon Pool
Dospali jsme deficit a vstali až po poledni. Tenhle den jsme chtěli otestovat, jak se dostaneme tam, kam chceme. Vybrali jsme si návštěvu parku Black Dragon Pool, 11km od Kumningu dostupného MHD. V recepci jsme se poptali, jak se dostat na severní nádraží, odkud jezdí bus č. 9. Poradili nám bus č. 2 za rohem. Když na jedné z křižovatek odbočil bus na opačnou stranu, než jsme čekali, znejistili jsme a poptali se nějaké slečny. Ta nás ujistila že jedeme dobře, čemuž se nám nechtělo věřit. Před nádražím jsme se zase ptali odkud odjíždí devítka. Ujala se nás nakonec slečna, která tam byla s přítelem. Říkala že na 9ku musíme ještě popojet autobusem, dokonce nám chtěla zaplatit jízdné 2x1Y. Zjistili jsme, že bohužel v LP jsou u severního nádraží stejný znaky jako u hlavního nádraží (tj. chyběl znak pro severní) :-( Oba jeli s námi, našli nám i zastávku devítky a že nás doprovodí až na místo, což se mladíkovi nelíbilo, ale vše řešila ta slečna (což je v Čině jak jsme později zjistili naprosto normální). Před branou do Black Dragon Pool (BDP) se s námi rozloučili. My si koupili lístky po 10Y a dokonce jsem si úspěšně čínsky řekl o drobné za 5Y, abychom měli na bus zpátky. V BDP je hned vlevo za vchodem jezírko obsypané rybáři a v rohu pán čistí a griluje chycené rybky. My se vydali vzhůru s cílem dorazit k vyhlídkovému pavilónu. Cestou jsme nahlédli z boku do taoistického chrámu na hrající si seniory. Asi na půlce cesty je rozhledna s výhledem na hrobky a město. Když jsme k ní přišli, tak byla zavřená, ale během chvíle vyšli dva chlapi, jeden v uniformě, a pustil nás nahoru. Když jsme sešli, ptal se nás čínsky jestli něco máme (ale možná taky na něco jiného), ale nerozuměli jsme, tak jsme poděkovali a odešli. Vzhledem k nedostatku času jsme se vrátili dolů a prošli si Taoistický chrám, který byl docela pěkný. V půl šesté nám jeden z mnichů nabízel jejich večeři, bohužel jsme se ještě chtěli projít okolí a nevěděli jsme, jestli se tam v 6 už náhodou nezavírá. V šest jsme odešli a určitě nezavírali, škoda.
Najíst jsme se chtěli v nějaké jídelně přes křižovatku. V jedné to vypadalo, že mají zavřeno a personál jedl kolem stolu, uprostřed kterého měli společné jídlo. Ukázal jsem na misku, jako že chceme něco takového, a zvali nás k jejich večeři. To nám přišlo blbý a tak jsme šli vedle. Na ceduli jsme si úplně náhodně ukázali na dvě jídla pod sebou a napjatě čekali co jsme si vylosovali :-) To, co jsme dostali, bylo moc dobrý, jedno jako polívka a nudlema a druhý jen ty nudle s něčím. Už jsme měli dost hlad a tak jsme z batůžku vyndali vidličky a spořádali to po našem. Dali jsme za to dohromady 10Y, vyfotili jsme se s majitelkou a na cestu dostali ještě vodu. Pak jsme zase přešli silnici a čekali na autobus zpátky do města. Z jídelny za námi po chvíli běžela paní a mávala na nás Radčinou zapomenutou vidličkou :o))) (to bylo poprvé). Cestou busem zpátky jsme se ptali rodinky, co si přisedla, kde vystoupit, protože jsme si cestu chtěli zkrátit a dojít do hostelu pěšky. Opět se nabídli, že nás ke Green Lake parku doprovodí a přestoupili s námi na jiný autobus. U parku se s námi vyfotili a rozloučili. Trochu mi začíná vadit, že si nemůžu chodit sám kam chci a pořád nás někdo někam vodí, i když díky za to, protože kdyby těch strážných andělů nebylo, tak nevím nevím. Obešli jsme si Green Lake, zaposlouchali se do produkce místních muzikantů a pomalu došli do hostelu plánovat další cesty.
Rozhodli jsme se ráno odjet nejlépe do Lijiangu a další výlety po okolí nechat na dny, kdy se do Kunmingu vrátíme, abychom poté pokračovali na sever.
Ne 12.4. 2009 :: 4. den :: Kunming - Lijiang
Vstali jsme před sedmou, abychom stihli nějaký ranní busík do Lijiangu. Odhlásili jsme se v hostelu a popojeli 2kou k hlavnímu nádraží. Starší pan nám ukázal, že busy do Lijiangu jedou z terminálu, kam jsme měli namířeno a taky z ještě dalšího místa hned vedle vlakového nádraží. Šli jsme se podívat na druhou možnost a díky nadháněčům jsme hned měli lístek na desátou. Šli jsme tedy omrknout vlakáč, odkud pojedeme za pár dní do Emei. Po krátkém rozkoukání jsme našli jen jízdní rád v čínštině, ale nakonec jsme ho rozluštili a našli číslo našeho vlaku a čas odjezdu ve 12:05. Na elektronickém terminálu jsme okoukali, jak se najde číslo okýnka, u kterého jízdenky koupíme. Potěšeni rozluštěním hlavolamu jsme zašli vedle na snídani .. měli jídla na obrázku, ale když jsem viděl zákusek v reálu, rovnou jsem ho zrušil a dal si rýži s masem.
Doplnili jsme kalorie a můžeme do autobusu. Vystoupali jsme schůdky u řidiče a oba ztuhli ... nic netušíc jsme si koupili lístky na lehátkový bus. Autobus byl plný kovových postelí, vypadalo to tam trochu jako ve vězení. Ale co, zkusíme to. Kouknul jsem na čísla místenek, prodírám se dozadu a druhý šok, na mém místě leží cizí chlap. Řekl jsem mu asertivně ať vypadne, ale vytasil se taky s jízdenkou na stejný číslo. Řidic si trochu nevěděl rady a tak jsem ukázal na zbývající volná místa. Kývnul a zalezli jsme si dozadu vedle čínskýho mimina, kde byla pětka lehátek.
Devítihodinová cesta byl zajímavý zážitek, ale jednou to stačilo. Mimino nás od půlky cesty terorizovalo, Číňani kouřili a potom chrchlali. Když si jeden ještě roztopil fajfku, nedalo se dýchat a přestalo být vidět. Naštěstí to bylo moc i na jeho spoluležící a rozmluvili mu to. Cestou jsme stavěli jen jednou u nějaké vývařovny, ale chutnalo nám. Několik sedadlových busů nás předjíždělo, takže nejspíš budou rychlejší. V 7 jsme už docela přeleželí dorazili do Lijiangu. (Chtěli jsme jet přes den, protože jsme četli že cesta je moc pěkná. Teď to ale jezdí po dálnici přes Dali a tak stejnou cestou pojedeme i zpátky a navíc cesta zas tak extra pěkná nebyla.)
Nadháněčky nabízející ubytko téměř na autobusáku jsme odmítli, protože jsme se chtěli ubytovat ve starém městě. Nějaká slečna nám nabízela, že nám ukáže cestu ke starému městu, ale vedla nás k taxíku, který s námi chtěla sdílet. Odmítli jsme, protože jsme si mysleli, že je to kousek, ale nevěděli jsme, kde nás bus vysadil. Právě přijížděl nějaký bus, nakoukli jsme do něj a poptali se, zda jede ke starému městu (poptat se tady rovná zabodnout prst ke znakům v LP :o)) Slečna kývla a jeli jsme. V busíku jsme zase šťastně narazili na čínského mladíka, který říkal, že bydlí v dobrém a levném hotýlku (Gao Ke Inn, čti: kau kch) v centru a že nás tam zavede. Cestou tam ještě zavolal a zjistil, že mají poslední volný pokoj. Vedl nás starým městem a po chvíli jsme v uličkách ztratili orientaci. I on sám jednou zaváhal, ale nakonec nás dovedl do velmi malebného dvora s pokoji v tradičním stylu a ve dřevě. Jediný volný pokoj byl v přízemí, ale byl pěkný a tak jsme zůstali. Jediný problém byl, že personál neumí jinak než čínsky a až tam náš známý nebude, bude to těžká domluva. Shodili jsme batohy a šli hledat nějakou hospůdku, kde bychom v klidu pojedli. Čím jsme šli dále, bylo rušněji a rušněji. Vrátili jsme se tedy poblíž hotelu a zašli do zastrčené restaurace s přijatelnými cenami, kde měli v jídelním lístku alespoň několik fotek. Podle nich jsme si objednali a dali si dva druhy piva na ochutnání. Zkusil jsem se najíst hůlkama a ačkoliv jsem to dlouho nedělal, tak to šlo dobře a odteď vidličku nenosím. Ráďa hůlky odmítla a tak bude celou cestu dělat ostudu :o) Do hotelu jsme naštěstí cestu našli a ještě před spaním poslouchali lekce čínštiny.
Po 13.4. 2009 :: 5. den :: Lijiang
Asi v 11 jsme se vyhrabošili na vycházku městečkem. Bez mapky jsme se potulovali uličkama starého města. K snídani jsme si dali polívku a zjistili, že polívka znamená lavor, takže by nám stačila jen jedna. Obecně místní tvrdí, že jídlo ve starém městě není dobré, ale je pro turisty. To potvrzuje naše polévka "mixed vegetables" uvařená jen z nějakých listů, na kterých se ještě povalovalo pár uvařených mušek. Odpoledne jsme se ušmajdaní na chvíli natáhli. Ráďu tradičně postihly střevní potíže a tak jsem na další vycházku vyrazil sám. Vyšlápl jsem si pahorek mezi starým a novým městem, zašel nakoupit něco dietního a vrátil se do hotýlku. S našimi dvěmi čínskými kamarády (věk 28-30), kteří nás do tohoto ubytka zavedli, jsme se domluvili, že zajdeme na večeři společně. Vydali jsme se na kraj nového města, kde jsme našli sečuánskou jídelnu. Naši známí objednali asi 6 jídel, polívku a salát jsme dostali grátis (kuře na černo = celé rozsekané kuře včetně pařátů a hlavy s hřebínkem, pálivé vepřové, kuře s kešú ořechy, lilek a další zelenina, teplá zelenina = listy, polívka z rajčete a vajíčka, k tomu kýbl rýže a čaj). Ráďa tradičně pro pobaveni přítomných vytasila vidličku a její dieta vzala za své. Zajímavé bylo, že i Číňani se ptali servírky, co je co za jídlo a ne všechno co vybrali, jim/nám chutnalo. Tak nám na naší žádost mezi řečí napsali do notýsku, co si máme objednávat. Véču za nás zaplatili a tak pivko v nějakým baru bylo předem na nás. Nejdřív jsme chtěli najít něco klidnějšího a pokecat, ale skoro po hodince bloumání uličkama jsme zamířili na vyhlášenou East Roadway, kterou bylo slyšet už zdaleka. Přes den poklidná ulička se se setměním mění v jeden velký bar s stovkou diskoték. Zapadli jsme do jednoho baru s živou jemně rockovou kapelou a dali si pivka (pěkně drahý za 30-40Y). Na stole stály kalíšky a pod nima kostky. Číňani nás učili, jak je hrají .... každý má svých 6 kostek, zamíchá, hodí, podívá se a hádá kolik dohromady mají .. např. dvě dvojky ... tři čtyřky ... chvíli se licituje a pak to někdo nechá odkrýt ... když to tam je, vyhrál ten co poslední hádal. Chvíli jsme to zkoušeli, ale bylo to moc na přemýšlení, tak jsem je naučil Macháčka se dvěma kostkama. Moc se jim to líbilo, když někdo prohrál, musel se napít .... Když po chvíli pochopili o čem to je, nebyli k zastavení. Ráďa byla přece jen trochu hendikepována svojí nemocí a už chtěla jít spát. Tak jsme do sebe rychle kopli druhý pivo a rozjaření se prodírali davy směrem k hotýlku. Před spaním jsme naše Čínany ještě pozvali na sklenku slivovice, kterou vozíme na preventivní dezinfekci. Když to do sebe kopli, tak jsem trochu znejistěl. Jeden se křenil a druhej úplně zrudnul. Prý je to na ně moc silný (byla to jen pětačtyřicítka :)
Út 14.4. 2009 :: 6. den :: Lijiang, Black Dragon Pool
Vstali jsme asi v 9, sbalili se na výlet a zašli zkontrolovat naše známé. Byli v poho, tak se nám ulevilo, i když prý nepojedou, kam chtěli. Báli jsme se, jestli jim není špatně po slivovici. Vyrazili jsme k parku Black Dragon Pool pěšky podle potoka. Park je nádherný a dýchl na nás poklid typický pro takováto čínská zákoutí. Obešli jsme si jezero a hledali něco k snědku, ale bohužel tam nic nevaří a tak jsme vzali za vděk skromnou svačinou, co jsme si jako zálohu nesli. Taky jsme tu potkali naše čínské kamarády, ale nechtěli jsme si nechat rušit naše rozjímání a tak jsme jen prohodili pár slov. Prošli jsme otevřené pavilóny a později odpoledne zamířili k výstupu na Elefant Hill. U vstupu je cedule, že vyjít mohou skupinky minimálně po čtyřech lidech a paní nám řekla, že je to kvůli zlodějům, kteří údajně turisty na této trase přepadávají. Taky nám poradila, že ráno mezi 8 a 9 tam chodí hodně místních. Na otázku jestli si myslí, že by se k nám tuhle dobu mohl ještě někdo připojit odpověděla že pravděpodobně nikdo . Bylo kolem půl páté a okolo opravdu nikdo, kdo by se přidal. Tak jsme zamířili k východu, u kterého jsme si podepsali vstupenky a nechali si to orazítkovat, abychom se mohli jiný den vrátit a vylézt ten kopec s vyhlídkou. Procházkou jsme se vrátili k hotelu a cestou se stavili na večeři. Po ní jsme se na chvíli natáhli. Po odpočinku jsme se šli projít na kopec mezi staré a nové město, ale pavilón nahoře byl už zavřený. Vrátili jsme se a před spaním ještě zašli na internet, který jsme měli v ceně (děsně pomalej).
St 15.4. 2008 :: 7. den :: Lijiang, Tiger Leaping Gorge
Ráno jsme si přivstali a po osmý odešli z hotelu. Za rohem na ulici jsme si nechali upéct cibulovou placku s vajíčkem (byla děsně mastná). Snědli jsme ji cestou ze starého města a ještě se stavili v supermarketu pro nějaký dobroty na cestu do Tiger Leaping Gorge. Pak jsme naším oblíbeným busem č. 11 popojeli na nádraží. Před nádražím nám paní nabízela soukromý odvoz do Quiaotou, ale nechtěla jít pod 120Y. Bylo přesně 9:30, zašli jsme k okýnku pro lístek a paní říká, že to jede v 9:30 a že máme jít za roh .... bohužel jsme nepochopili, že máme jít rovnou do autobusu. Místo toho jsme našli jiný pultík na lístky a tam nám řekli že další jede po 13h. Mysleli jsme, že jsme prospali ranní busy a musíme 3,5h čekat, zašli jsme chvíli vyjednávat ven a pak se šli mrknou do haly k prvnímu okýnku, jak to během dne jezdí. Po chvíli jsme zjistili, že to jezdí každou chvíli a koupili za normální cenu lístky na 10h. V buse vedle nás seděl Švýcar Martin (50) se svou čínskou kamarádkou neidentifikovatelného jména i věku. Cestu jsme prokecali a v Quiaotou vystupovali jen my čtyři. Autobus dále pokračoval do Shangrily. Martin s Číňakou chtěli k prostředním peřejím a my k Walnut Garden, abychom prošli Tiger Leaping Gorge odzadu. Chvíli jsme smlouvali s místními dopravci, za kolik nás tam vezmou, ale nechtěli přistoupit na naši cenu, tak jsme šli pěšky k bráně, koupili jsme si vstupní lístky a stavili se naproti v café jedný fajn paní z Austrálie (co sem přijela na stáž a už je tu 12 let). Ta nám poradila že ve 13h (za cca 30min) pojede levný lokální bus, ať si na něj mávnem. Tak jsme tam povidali s ní a pár turistama, co se tam zastavili pro zanechaný batohy. Kolem jedný projížděl bus, co něco pamatuje, ale vešli jsme se a jeli. Po asi 1/2h jsme byli u Walnut Garden a dali se stezkou dolů k vodě. Tou dobou sluníčko pražilo skoro nad námi a bylo přes 30 st. Několik desítek metrů před rozbočením cesty a středními peřejemi nás místní holka nechtěla pustit bez zaplacení, protože cestu prý budovali místní a proto tu vybírají poplatky. Lístky ale žádný neprodávala. Naštěstí ji zabavila Číňanka, která šla s námi, a jakmile nám přestala bránit tělem, prošli jsme a nic ji nedali. Podobná situace se opakovala na rozcestí, kde jedna cesta vede kolmo vzhůru po žebříkách a druhá k Teachers GH. Slečna zase blokovala tu cestu na žebříky, chvíli jsem se s ní hádal, chtěl po ní lístek, ale nakonec jsme šli cestou k Teachers. Od nich jsme došli k Tina's kde jsme se rozhodli zůstat. Byl jsem z toho horka totálně zničenej a další cesta je dál do kopce. Ve stejnou dobu se tam ubytovávali dva australští Češi Ivana a Ivan a tak jsme s nimi strávili příjemný večer tlacháním o životě a cestování. Únava, večeře a pivka nás brzy zahnali do pelecha. Navíc jsmena další den plánovali pěknou túru.
Čt 16.4. 2009 :: 8. den :: Tiger Leaping Gorge, Lijiang
Ráno jsme si dali vydatnou snídani, smažené nudle s masem. Ráďa zjistila, že si v restauraci večer zase zapomněla vidličku, ale naštěstí ji umytou našli (to bylo podruhé). V 9 jsme odešli. Čekala nás horní cesta a chtěli jsme dojít až zpátky do Quiaotou, což mělo být podle naší mapy 8h šlapání. Ivánci zrovna vstávali a ještě nám zamávali z pokoje. Cesta vedla strmě do kopce. Poslední část před HalfWay GH je moc hezká, krajina i vodopády. Do HalfWay jsme došli se vším focením po 2h. Když jsme počítali hodiny, moc nám nevycházelo dostat se do Quiaotou na šestou hodinu, kdy jezdí poslední busy do Lijiangu. Zvýšili jsme tedy tempo a k Tea Horse dorazili po plánovaných 2h. Pokračovali jsme dál přes 24 bands k Naxi Family, což nám trvalo 2 a 1/4h rychlé chůze (oproti 3h v mapě). Díky tomu jsme si mohli odpočinout, dali jsme si rýží se zeleninou k svačině a kolu na doplnění cukru. Od Naxi je to necelé dvě hodiny nenáročné cesty dolů do Quiaotou. Došli jsme tam v půl šesté a čekali na autobus s dalšími lidmi.
Byla to celodenní túra od 9 do půl 6, od poledne šlapání v pařáku přes 30, prachu a po sálajících kamenech. Spotřebovali jsme každý cca 2l vody a bylo to jen tak tak, ale nouzově se dá draze koupit cestou. Příště bychom první den vyrazili dříve a dali to až k HalfWay první den.
U krámku, kde jsme si koupili nanuky, jsme potkali dvě Američanky. S nimi jsme se nechali ukecat řidičem mikrobusu, ať jedeme my 4 s ním za 25Y každý. Nacpali jsme se do minidodávky, ale řidič po cca 10 minutách sjel z cesty a že nás poveze jeho známý. No dobrá, přestoupili jsme do jiného mikra, kde se vezl ještě nějaký mladý Číňan. I tento nový řidič po dalších 10 minutách sjel z cesty a že naložíme jeho friend, které volal. Děsně se courala a tak jsme tam stáli asi 15 minut. Američanky potřebovali ještě večer odjet a my po celodenní tůře taky neměli náladu někde zbůhdarma vysedávat. Říkali jsme řidiči že nechceme čekat, že spěcháme (pouštěl jsem mu to v čínštině z telefonu), že nás jeho friend nezajímá, že ho platíme za odvoz a ne za čekání, že čas jsou peníze a že takhle dostane jen dvacku. Chlápek byl celou dobu naprosto v pohodě, usmíval se a ukazoval někam do dálky přes most kde měla dotyčná přicházet. Už tak jsme byli autě namačkáni a jeden batoh Američanky musel na střechu. Proto jsme se chechtali, když s holkou přišel ještě mladík, ale ten ji naštěstí jen doprovázel. Po necelých dvou hodinách jsme byli v Lijiangu a my s US holkama vystupovali poslední u autobusáku. Před vystoupením jsme se s holkama domluvili, že dostane jen dvacku od každýho a uvidíme. Ještě mi holky rozměnily padesátku abych to měl přesně. Vystoupili jsme a dal jsem mu peníze za všechny. To ho úsměv opustil a dožadoval se zbytku peněz ... připomněl jsem mu, že jsem mu to říkal, ale stejně to nechápal. Byl jsme celkem v klidu i když adrenalin pracoval a situace byla docela drsná. Vzpomněl jsem si že jsme četli, že pro Činaný je prohra, když ztratí tvář a naštvou se. Tenhle byl pěkně nasr…, proto jsem se na něj usmál (i když to šlo ztěžka), zopakoval mu klidně a mile, že už nic víc nedostane a v tu chvíli jsem cítil, že máme vyhráno a on si to jistě bude pamatovat. Ukázali jsme, že spěcháme a odešli na nádraží. Byl z toho dost paf, ale dvacku co od nás dostal, platili i ti dva místní, tak jsme ho nijak neobrali. Na autobusáku jsme se mrkli na odjezdy do Dali a popošli na další zastávku 11ky, abychom se s tím řidičem ještě jednou nepotkali. Popojeli jsme busem ke starému městu (mj. jsme zjistili, že nám tu bus MHD nezastaví na mávnutí kdekoliv jako v Jižní Americe, ale staví jenom na zastávkách). Na véču jsme zašli zase k Sečuáncům a cestou nakoupili nějaké ovoce na další den.
Pá 17.4. 2009 :: 9. den :: Lijiang
Budíka jsme ráno zrušili a tím odložili výšlap na Elefant Hill. Místo toho jsme si pospali a pak zašli rovnou na obídek do Prague Café. Dali jsme si curry s kuřetem a vegetariánský, oboje moc dobrý. Jen pití tam mají na místní poměry dost drahý. Procházku jsme namířili na vrcholek mezi starým a novým městem, kde se nachází poměrně nový vyhlídkový pavilón (Wang Gu Lou). Vrátili jsme se do hotýlku a zase odpočívali. Přece jen po dvou dnech na treku v tom horku jsme potřebovali zrelaxovat. Na večeři jsme zašli do oblíbené a nedaleké hospůdky. Trochu jsme experimentovali s výběrem a zase jsme se moc dobře najedli. Po večeři jsme šli zpátky plánovat další dny.
So 18.4. 2009 :: 10. den :: Lijiang - Dali
Vstali jsme asi v 9, uvařili si ranní kafíčko, zabalili a místním busem popojeli na autobusák. Chtěli jsme odjet v 11:50 ale měli lístky až na 12:40 tak jsme museli chvíli počkat. Opět jsme měli lístky až na zadní sedadla spolu s ještě dalšíma dvěma bílýma turistama. Začínám si myslet, že nás tam usazují záměrně. Ještě před odjezdem jsem požádal řidiče, aby nám zastavil u starého města, protože všechny autobusy jezdí standardně až do Xiaguanu (nového města). Cesta trvala přes 3h, v kopcích před Dali byla chvílema mlha s viditelnosti jen na několik metrů. Taky jsme viděli první nehody, jeden nedobržděný ťukanec a jeden ošklivě vypadající autobus převrácený na bok v zatáčkách asi hodinu před Dali. Teprve tady jsme cestou viděli, že jezdí a hlavně předjíždějí jak prasátka. Do starého Dali jsme přijížděli po staré silnici (ta mezi městem a jezerem). Hned se přihrnuli taxikáři a nabízeli za 10Y odvoz do centra a nejlépe k jimi nabízenými ubytovnám. Nechtěli s námi smlouvat a tak jsme jim dali košem. Popošli jsme jen pár metrů a všimli si autobusu jedoucího z připojující se ulice. Zastávka byla pár metrů zpátky, ale zastavil nám ještě jednou za ní. Tak jsme se vezli za 2Y neznámo kam. Když už bylo na ulicích víc lidí a zahlídli jsme upoutávky na první Guesthousy, vystoupili jsme. Problém byl, že nikdo z okolních lidí nerozuměl, že potřebujeme ukázat v mapce, kde to vlastně jsme. Naštěstí nás zorientoval pán od restaurace. Tipy na ubytko z LP se nám moc nelíbily a tak jsme šli za nosem. První hezký ubytko za 100Y jsme nevzali, druhý Mr. Yang's Guest House byl hodně skromný za 30Y double. Sice nic moc, ale na dvě noci to moc neřešíme. Složili jsme bágly a vyrazili na obídek. Tentokrát podle LP do Bamboo Café a jako Číňani jsme si objednali 3 jídla, rýži a pivo. Bylo to tak dobrý, že moc nedodržujeme místní tradici nedojídat a nechávat na talířích zbytky. Po jídle jsme se šli poptat na jízdenky na vlak do Kunmingu o dva dny u později. Nikde je neměli a tak jsme sedli u Highway na Expres bus na vlakové nádraží. Jelo to tam asi 40 minut za 1,5Y a byla to cílová stanice. Bylo už po sedmý večer a báli jsme se, aby ještě měli otevřeno ... měli a tak jsme za použití papírů s výpisem požadavků koupili naše první jízdenky na Hard-sleeper do Kunminu. Do starého města jsme se vrátili pro změnu busem č. 8. Ten jezdí po staré a pak projíždí po Yu Er Lu, na které bydlíme. Cesta trvá a stojí stejně. Večer jsme ještě prošli pár uliček a zase okukovali příruční termosky, které jsme si ještě nepořídili.
Ne 19.4. 2009 :: 11. den :: Dali, Tři pagody
Po snídani jsme se pěšky vydali k Chongsheng templu a třem pagodám. Ráďa si cestou konečně koupila příruční nádobu na čaj. Park pod pagodami je okouzlující, chrámy nad nimi jako nové v mnoha patrech a na nejvyšším vyhlídka přes střechy na jezero. Dole jsme také sehnali balíček pohledů, které tu nikdemoc nemají. Samotný pohled sehnat nejde vůbec, soubor pohledů je záchrana, i když člověk musí počítat s tím, že ne všechny kousky se mu boudou líbit. V areálu 3 pagod nás zaujaly sochy mnoha desítek mnichů ve dvou bočních budovách zhruba v polovině horního komplexu. Cestou dolů jsme se zastavili nakrmit barevné ryby v jednom z jezírek. Celkem jsme v komplexu strávili přes čtyři hodiny a ke konci už jsme byli unavení. Zašli jsme se proto na chvíli natáhnout do pokoje. Kolem sedmé jsme pak prošli hlavní turistickou ulici k jižní bráně a zašli na večeři opět do Bamboo café, zkusit další místní Bai jídla.
Po 20.4. 2009 :: 12. den :: Dali
Nechtělo se nám vstávat a navíc venku dost pršelo. Uvařili jsme si kafe, pomalu zabalili a rozhodli se ještě napsat pohledy. Pán z hostelu mě naučil, jak se píše Česká republika v čínštině, abych to mohl dopsat na pohledy, protože ne všichni na poště by věděli, kam pohledy poslat. V poledne jsme za mírného deště vyklidili pokoj a nechali velké bágly v GH. Vydali jsme se na hlavní ulici něco pojíst. Vyhlídli jsme se jídelnu na rohu. Když jsme se snažili rozluštit něco známého na jídelním lístku, ujal se nás pán z obsluhy a podal nám anglické menu. Ráďa konečně zkusila noodles-over-the-bridge (což je vývar servírovány v kotlíku, miska nudlí, několik talířků s ingrediencemi jako syrové vajíčko, nějaké maso, šunka, zelenina, cibulka, koření - vše se to nasype do toho kotlíku).
Po obědě konečně přestalo pršet. Dopsali jsme pohledy a zašli na poštu. Paní u přepážky jsou na turisty zvyklé a tak to šlo hladce, koupili jsme známky, nalepili a pohledy hodili mezi normální poštu do schránky. Na hodinku jsme ještě zašli na internet, abychom vyřešili i elektronickou poštu, koukli na jízdní řády vlaků a počasí. Venku bylo docela přijatelně a tak jsme naskočili na bus č. 2, který jel zrovna kolem ... nevěděli jsme odkud jezdí, tak to bylo fajn, že jsme ho nemuseli hledat. Dojeli jsme na konečnou, která je kousek od přístaviště lodí u jezera. Kdybychom měli víc času, jeli bychom na protější stranu podívat se na dva chrámy. My ale měli v plánu jen procházku po břehu ... no po břehu to úplně nešlo, ale prošmejdili jsme uličky směrem na sever, kde je vidět zákulisí prosté Číny. Zpátky jsme se vrátili zase busem a zašli na pivko a večeři do Tibetan Lodge. Ráďa bohužel zjistila, že si na obědě zapomněla vidličku (již potřetí), ale zajdeme se tam zeptat, později. Když se přiblížil čas našeho odjezdu, zkusili jsme zajít vyjednat ten zapomenutý příbor, ale marně. Pán na naše sdělení reagoval slovy, že mají jenom rýžové nudle. Bohužel ani s anglicko-čínským slovníkem se nám to nepodařilo vysvětlit. Naštěstí máme v báglu ještě jednu vidličku, kterou nepoužívám, tak ji Ráďe přivážeme kolem krku :) Vyzvedli jsme batohy v Guesthousu, doběhli s nimi právě přijíždějící bus č. 8 a odjeli na vlakové nádraží do Xiaguanu na naší první cestu vlakem. Na nádraží nám proskenovali batohy (netuším co v nich hledají) a sedli jsme si v čekárně plné lidí ... no, plné ... jsme si mysleli jen do doby, kdy se počet přítomných ještě zdvojnásobil. Půl hodiny před plánovaným odjezdem vyvěsili nad vchody čísla našeho vlaku a po chvíli začali pouštět na peron a do vlaku. Hala se během chvilky vylidnila a když pominula tlačenice u východu, šli jsme taky. Vagón jsme našli rychle ale najít naše postele chvíli trvalo. Naštěstí jsme v kupé chytli docela dobrou společnost a tak cesta byla pohodlná a nerušená.
Út 21.4. 2009 :: 13. den :: Kunming
Ráno jsme přesně v 6:10 zastavili v Kunmingu. Vymotali jsme se z davu a zašli rovnou k pokladnám pro jízdenky do Emei na další den. Vystáli jsme frontu a v pohodě vybrali hardsleeper na střední postele. Ubytko jsme hledali v přilehlých ulicích a naproti dálkovému autobusáku jsme zakotvili ve standardním hotýlku San Yuan. Dali jsme si sprchu, přeprali pár drobností, uvařili si kafe a vyrazili přes křižovatku na autobus do Shilinu na Stone Forest. U obou okýnek nám řekli že "no bus" ale naštěstí paní dodala, že máme jít k nádraží. Před vchodem se nám nějaká nadháněčka snažila namluvit, že tam jede jedině její autobus - zpáteční za 80Y/os. Šli jsme na třetí autobusák vedle nádraží a hned na kraji stál autobus, kam jsme chtěli (cedule samozřejmě v čínštině). Šli jsme se poptat rovnou k busu v kolik jede a pak stihli koupit jízdenky (za 26Y/os). Tentokrát seděl jeden chrchlal blízko nás a moc příjemný to nebylo. Na Stone Forestu to byla masovka. Davy Číňanů proudili po hlavních cestách. Obě mapky (jedna na vstupence a druhá v LP) nestály za nic a tak nám chvíli trvalo než jsme se zorientovali a jen tak se potulovali. Bohužel jsme si vybrali cestu v protisměru Číňanů a tak to bylo prodírání. Jakmile jsme odbočili na vedlejší stezky, rázem jsme byli sami. Nakonec se nám mezi skalními útvary zalíbilo. Bonbónkem nakonec bylo odbočení na nevinně vyhlížející stezku na Lotos peak, která se po pár zatáčkách změnila ve strmě stoupající schodiště a najednou jsme se ocitli na malých šlapátkách mezi vrcholky skal, ve výši vyhlídkového altánu. Obroušené stupně a ostré skály jsme přelézali fakt opatrně a výhled od lotosu stál za to. Po asi 4 hodinách jsme se cestou k autobusu stavili na oběd v jedné liduprázdné restauraci za vstupní branou. Na odjezd busu zpátky do Kunmingu jsme čekali asi deset minut. Po příjezdu jsme se na chvíli natáhli a kolem sedmé zašli do vedlejší ulice na večeři.
St 22.4. 2009 :: 14. den :: Kunming, odjezd do Emei
Ráno jsme se příjemně vyspali do 8, pobalili věci, já zaběhl 2 bloky do Bank of China vyměnit Eura. Líbí se mi procházet se po městě bez batůžku a foťáku, jako ostatní na ulicích. Vyzvedl jsem Ráďu v hotelu, odhlásili jsme se a přesunuli se na nádraží. Cestou jsme nakoupili kyblíky s nudlema (papírový kýbl obsahuje nudle, 3-4 přísady různého skupenství a vidličku / někdy skládací). Vedle nádraží jsme ještě zašli na snídani v podobě kuřecího curry s rýží. Nádraží v Kunmingu je o poznání větší než to v Dali. Prošli jsme rentgenem a usadili se v jedné z hal před branou s číslem našeho vlaku. Půl hodiny před odjezdem se dlouhé fronty ztratily ve vlaku. V poledne jsme vyjeli opět na čas. Chvíli jsme pospávali a pak jsme si chtěli číst, jenže cesta byla samý tunel ... 3-4 minuty světlo ... 3-4 minuty tunel ... pořád dokola. Žasneme nad nákladností této trati a nadáváme, že se nedá číst. Odpolko a večer jsme si z vařící vody, která teče v každém vlaku na konci vagónů z kohoutku, uvařili postupně oba kyblíky nudlí. Postupně jsme se se spolucestujícími vystřídali u stolečku u okýnka v uličce.
Čt 23.4. 2009 :: 15. den :: Emei, Emeishan
Do Emei jsme přijeli v nekřesťanských 4:10 ráno. Před nádražím jsme si (resp. on nás) vzali taxíka do Baoguo village a nechali se vysadit u Teady Bear Hotelu. Bylo před pátou a všude se ještě spalo. Protože jsme v hotelu nechtěli spát, jen si tam nechat batohy a hned vyrazit na posvátnou buddhistickou horu Emei, nezvonili jsme na recepci. Sedli jsme si na křesílka před hotelem a čekali na rozednění. Před šestou jsem šel obhlídnout ulici a první krámky se budily k životu. Vzali jsme bágly a zašli na snídani do recepce jednoho z hotelů ve vedlejší ulici. Vyfotili jsme si na zdi velkou mapu, protože se neshodovala s tou v LP. Domluvili jsme si úschovu batohů (za 10Y), koupili jsme vodu a šli vedle na autobus, který nás přiblíží na začátek našeho výstupu. Po přečtení několika cestopisu jsme se rozhodli začít šlapat od Wuxiangang zastávky (asi 800m n.m.). Kousek za ní je pokladna, kde jsme si koupili lístky s čárkovým kódem a při průchodu turniketem si nás to vyfotilo (za celou další cestu jsme lístky neukazovali a laminovaná vstupenka s fotkou, o které jsme četli, se taky nekonala). Vyšli jsme kolem 8:15, počasí nám naštěstí vyšlo, bylo pod mrakem, ale viditelnost dobrá a hlavně nepršelo. Klima je tady teplé a vlhké. Dlážděná cesta vedla kolem jezera a pak začala strmě stoupat. Na začátku jsme šli kolem dvou moc hezkých mostů s altánem. Pak vedou schody nahoru lesem. Po chvíli se proti nám shora začaly valit davy čínských turistů a těžko jsme se jimi prodírali nahoru po schodech.... ano je to pořád po schodech ... celá cesta až nahoru je dlážděna a to buď po rovince nebo po schodech ... jsou to tisíce schodů ...
Naše první zastavení bylo ve Wunian Templu asi na 1/2h. Opět přeplněný čínskými turisty, někteří se klaněli Buddhovi či zapalovali vonné tyčinky. Mimo to okolo pořvávali, kouřili a fotili se. Hledali jsme klid chrámu, ale tohle byl business pro turisty. K Wunian templu vede od silnice lanovka, kterou většina Číňanů přijíždí. Od tohoho chrámu výše jsme šli sami a potkali jen několik málo lidí. Ve 12h jsme došli k Xixin Templu a dali si pauzu. Kolem jedné jsme si v jednom stánku za pomoci dvou tibetských mnichů dali oběd, čaj a povídali si s nimi, což bylo zajímavé. Byli na výletě z Tibetu a procházeli místí chrámy. Mniši odešli a my měli při placení s hostitelkou menší výstup, když chtěla za 2 smažené rýže a 2 čaje 50Y ... dali jsme jí 30 což už tak bylo na místní poměry přeplacený, vynadali ji a odešli. Každopádně většina prodejců musí být, na cestě mezi Wunian a Vrchním autobusem, dost zoufalá. Ceny jsou ulítlý a tak si tam nikdo nic nekoupí.... navíc jsou už pěkně nepříjemní. Většina templů na cestě byla skoro opuštěná, ve špatném stavu, naprosto nezajímavá. Personál většinou jen prodával předražené jídlo či pití, nebo nabízel ubytování naprosto strašné kvality za 200-300Y.
Kolem páté odpoledne jsme došli k Xi Xian chi (Elephant bathing pool) templu, kde jsme chtěli přespat, ale neochotný personál a nehorázné ceny jsme neskousli. Potkali jsme tam naštěstí dvě mladé Číňanky velmi dobře mluvící anglicky, které nám to vyjednávaly. Vyšly že stejného místa, ale chtěly šlapat další 3 hodiny. Hned za zmíněný klášterem jsou 2-3 restaurace s ubytováním. V té poslední (je to asi 50m za/nad templem a je na něj odtud hezký výhled) se nám holky poptaly a domluvily pokoj bez koupelny za 50, což bylo dokonce méně, než jsme čekali. Navíc personál byl úplně v pohodě a bral s úsměvem, že s námi musí mluvit rukama nohama. S holkama jsme se rozloučili a objednali si večeři. Kolem tohoto kláštera pobíhalo hodně divokých opic, na což upozorňovala cedule. Chtěli jsme povečeřet na terase, ale jakmile velký opičák uviděl talíře na stole, byl u stolu dřív než mi paní stačila vysvětlit, že by bylo lepší najíst se vevnitř. To už personál holí odháněl opici a já s kuchařkou rychle stěhoval jídlo dovnitř. Opice byla hodně agresivní, cenila špičáky a rozhodně se nenechala zastrašit. Jídlo bylo vynikající, vařil ho mladší kluk z personálu a opravdu jsme si pochutnali, tradičně jsme si dali i pivko. Čekali jsme skromná až spartanské ubytko, ale dokonce jsme si dali horkou sprchu a měli jsme elektrický vytápěnou postel, což byla naprostá paráda. Na noc jsme to museli vypnout aby jsme se neupekli. Spát jsme šli už kolem osmé, i tak to byl pro nás dlouhý den.
Pá 24.4. 2009 :: 16. den :: Emeishan - Chengdu
Ráno jsem chtěl vstát brzy a jít fotit východ slunce, ale počasí se zkazilo a já slyšel bubnování deště na střehu, tak jsem spal dál. Vylezli jsme kolem osmé, venku mlha, viditelnost tak 20 metrů a pršelo ... co jsme četli tak tady celkem tradiční počasí. Dali jsem si k snídani smažené nudle, které nevařil ten kuchař co předchozí den, a nebyly dobrý (po cestě jsme je vyhlásili jako to nejhorší, co jsme v Číně jedli). Oblíkli jsme nepromokavý bundy, pláštěnky na batoh a šlapali dál vzhůru. Cestou jsme potkali naše dvě známé Číňanky, jak již šly z vrcholu dolů a opět po svých dolů. Po hodině a 1/4 jsme došli k horní zastávce busu, bylo těsně před dvanáctou a ve 12 nám akorát jel bus dolů do vesnice. Rozhodli jsme se, že v tomhle počasí na vrchol nemá smysl chodit, vidět nic nebylo a Buddhů jsme viděli a uvidíme ještě spoustu. Taky k tomu přispělo zklamání z čínského pojetí buddhismu... autobusem nahoru, lanovka, vyfotit se před Buddhou a šup na lanovku dolů, a pak busem nebo po pár schodech sejít. Klid lze najít jen v těch pustých klášterech, ze kterých se ale i atmosféra dávno vytratila.
Asi za 1,5h jsme byli dole ve vesnici Baoguo, vyzvedli si batohy a zjistili, že do Chengdu můžeme jet rovnou odsud .. sláva ... a busík odjížděl během pár minut ve 12:40. Původně jsme se měli v plánu přejet do Leshanu na velkého Buddhu, ale předpokládáme, že to bude zase masová atrakce a tak raděj jedeme dám. Do Chengdu to trvá asi 3h a po cestě mezi čajovými plantážemi jsme se ocitli v tradičním čínském přeplněném velkoměstě. Na autobusáku jsme si zastavili taxík a užili si divoké jízdy mezi pruhy.Taxikář nás zavezl k vybranému a doporučovanému SimsCozy GH, ale na něm byla cedule, že je přestěhovaný, tak jsme znovu nasedli a jeli na další adresu o pár bloků dále na okruhu. Ubytovali jsme se nakonec v dražším pokoji s koupelnou, protože jej měli volný na oba plánované dny, jinak bysme se museli po dni stěhovat. Po sprše jsme se vydali na nádraží pro jízdenky do Xianu (popojeli jsme busem 28). Na vlak, kterým jsme chtěli jet, měli už jen úplně horní postele a tak jsme koupili pozdější, ale naše oblíbené - prostřední. Měli jsme hlad a tak jsme sedli na 55ku a jeli k centru na doporučované Chen's Mapo Dofu. Jídlo nezapřelo, že jsme v Sečuánu a bylo opravdu hodně pálivé. V polovině jsem ztratil chuť a cítil jak mi otéká jazyk. Ke konci už mě píchalo v uších. Domů jsme se z centra prošli pěšky.
GH se snaží být jedničkou a skutečně mají výborné služby, vše funguje jak má. Večer jsme si na recepci zjistili, jak se dostaneme na pandy městskou dopravou, protože na organizovanou tour nechceme.
So 25.4. 2009 :: 17. den :: Chengdu, Pandy
Kvůli pandám jsme si přivstali kolem půl sedmé, uvařili si kafčo a posnídali pečivo koupené předešlý večer. Ve 1/4 na 8 jsme vyšli a za rohem doběhli autobus č. 1 jedoucí z města, který má konečnou na autobusovém nádraží Zhaojue. Tam jsme přestoupili na další bus č. 532, který jel vzápětí (staví za budovou autobusáku), takže jsme v osm kupovali vstupenky na pandy. Věděli jsme, že krmení probíhá mezi 8:30 a 9:30, ale nevěděli jsme kde. Naštěstí jsme zahlédli směr malé skupinky s průvodcem a tak jsme se jich drželi. V půl deváté jsme viděli vypuštění skupinky dospělých pand, v devět pak přešli na začátek krmení dorostenců (sub-adult) okolo 2 let. Ráno tam bylo jen pár lidí a docela ticho. Překvapilo nás, že tam není víc průvodců s turistama. Začátek krmení určitě stojí za to. Medvědi se nejdřív jdou napít, pak se strkají, válí v bambusech a nakonec se rozvalí a žerou a žerou. Jen jsme prošvihli krmení nejmenších medvědů z lahví s mlíkem, ale vynahradili nám to při hraní. Postupem času se přihrnuly další návštěvníci a jelikož to byli většinou Číňani, tak taky tradičně pořvávali. My šli skouknout červené pandy, potom film o chovu pand a nakonec i muzeum. Na mapce byly i vzdálenější expozice a tak jsme vyšli na druhé kolo a vzali to kolem jezera. Zjistili jsme, že expozice nejsou dostavěné a tak jsme obešli tři hlavní stanoviště a zamířili k východu. Zpátky jsme jeli stejnými autobusy, ale z jedničky vystoupili až v centru a šli se podívat na Maovu sochu. Cestou jsme se stavili v nějaké jídelničce na oběd. Měli jen různé nudle v polívce a jen čínské menu, tak jsme si dali to samé, co právě jedli dvě slečny u vedlejšího stolku.
Před Maovou sochou zrovna hrála hudba, kterou doprovázel vodotrysk ala Křižíkova fontána. Po krátkém posezení jsme se šli podívat do Lidového parku. Byla tam spousta lidí, někteří se procházeli, jiní lovili síťkami rybky v kalném jezírku, někteří cvičili/tančili. Hledali jsme zábavný park, zmíněný v LP a některých cestopisech, ale místo toho jsme zašli do nějakého strašidelného sklepa, který nestál za nic (a za 8Y/os). Nakonec jsme si prošli hezkou zahrádku bonsají. Cestou zpátky jsme se chtěli navečeřet a protože jsme byli nudlí a rýže přejedení, chtěli jsme změnu - zamířili jsme hledat Pizza Hut. Po delším bloudění jsme našli luxusní restauraci této značky, kde malá pizza průměru 9 palců stala 65Y, 10 palců 75Y a tak. Šli jsme hledat něco normálního. Nakonec jsme si dali v Dicos (čínská obdoba KFC) vynikající kuřecí řízek. Dál už se nám nikam nechtělo a tak jsme popošli na autobus č. 1 a nechali se odvézt k hostelu. Tam si večer Ráďa koupila vietnamský překapávač na kafe, který sice jedem už doma máme, ale po kterém se již delší dobu sháněla. Večer jsme se znovu pobavili nad fotkama a videama pand. Rozhodně to byl jeden nejlepších výletu na naší cestě.
Ne 26.4. 2009 :: 18.den :: Chengdu - Xianu
Ráno jsme si přispali, zabalili, nasnídali a odhlásili až kolem půl dvanáctý. Batohy jsme nechali v hostelu a vyrazili k taoistickému chrámu na západ od centra města. Jeli jsme busem 28 po okruhu. Prošli jsme si poklidný a opět docela rozsáhlý areál chrámu. Zajímavé je, že tváře vyobrazených nesmrtelných jsou typově jiné než v Buddhistických chrámech. Přestože se podle cedulek v chrámu nesmí fotit, fotí si tam všichni. Jen když Ráďa fotila mnicha z blízka a s bleskem, vůbec se mu to nelíbilo. V areálu chrámu je vegetariánská restaurace, zašli jsme tam na oběd a překvapilo nás na jídelním lístku maso. Jako jedno z jídel jsme si objednali kuřecí, ale následně nám přinesli tofu, upravené skutečně jako kuře. Při placení nám naúčtovali víc, ale proto, že anglický jídelák byl hodně starý a v novém čínském měli malinko vyšší ceny. Z chrámu jsme šli vedle do přilehlého parku. Po procházce a posezení jsme se vydali přes další park Baihuatan za řekou k parku Nanjiao. Když jsme k němu došli, nezbývalo nám už dost času a tak jsme rovnou sedli na bus č. 1 a odjeli do hostelu. Šli jsme na inet hledat nějaký ubytko v Pekingu za přijatelnou cenu. Něco jsme našli, zkoušíme rezervaci mailem a do druhého voláme, bohužel se nemůžeme domluvit a tak nám pomohla recepční hostelu. Cena ale neodpovídá cenám na inetu, 300 za noc se nám dávat nechce a 200 za pokoj bez okna neberem. Musíme už běžet na vlak do Xianu a tak to dořešíme odtamtud. Cestou jsme ještě nakoupili nějaký nudlový kyblíky. Taky začalo pršet. Na nádraží jsme přišli asi 40 min před odjezdem, akorát jsme stačili trochu přerovnat věci na cestu a asi 30 min před odjezdem začali vpouštět k vlaku. Po rozjezdu jsme si ještě uvařili jeden kyblík, pak zhasli a šlo se spát.
Po 27.4. 2009 :: 18. den :: Xian
Vstali jsme po osmý, uvařili si čaj a sušenky k snídani a po nich si dali ještě kyblík nudlí. Četli jsme si ve vlaku o dalších místech. Do Xianu jsme přijeli kolem 12:50 a rovnou jsme šli koupit lístky na vlak do Pekingu o dva dny později. Na tři vlaky, který jsme měli vypsaný, už hard sleeper neměli, ale nedali jsme se odmítnout a paní nám nakonec nabídla vlak na daný den s odjedzdem ve 23:12 a už jen na horní postele. Samozřejmě jsme to vzali. Na rozdíl od předešlých měst jsme neměli vybrané ubytko. Nabídka v LP nebyla moc levná a po našich zkušenostech, že je hotel na každým rohu, jsme se vydali kolmo od nádraží a nakukovali do přilehlých ulic. První křižovatku jsme přešli a na druhé se rozhodli zabočit vpravo. Po pár metrech jsme narazili na tradiční čínský hotýlek, skoukli jsme pokoj a usmlouvali cenu na dvě noci za 160Y, což byla podle průvodce normální cena jen za jednu noc. Pokoj byl sice docela zašlej, s oknem do dvora, ale klid, s vlastní koupelnou a za tu cenu .. no nekup to :)
(Hotel se jmenuje XinDaAn a je na ulici Xi Qi Lu resp. Xi 7 Lu což je to samý. Spíš bych ho nedoporučoval, ale pro nenáročné má své výhody. Jen o několik kroků dál v ulici jsou na stejné straně ještě dva podobné a zvenku vypadaly kultivovaněji).
Po sprše jsme se vydali procházkou do centra. První jsme si prohlídli 8th Route Army memoriál, kam jsme došli přes Geming Park. Odtud jsme šli do muslimské čtvrti. Napoprvé jsme minuli odbočku k velké mešitě a tak jsme se jen tak prodírali mezi stánky. V jedné z jídelen jsme si dali oběd a po něm zašli do mešity. Překvapilo nás, že je komplet v čínské architektuře. Jen vnitřek mešity, kam nemuslim nemůže vstoupit, ale lze tam nahlédnout, je typicky muslimský s mnoha koberečky. Chvíli po našem příchodu skončily modlitby (od 17:05 do 17:40) takže jsme viděli rozcházející se čínské muslimy v tradičních oděvech, čepičkách a s fousama. Od mešity jsme se prošli k nedalekému taoistickému chrámu, který byl už bohužel zavřený. Dále cestou k Bell a Drum toweru jsem narazili na salsa diskotéku (roh Xi Dajie a Beiguangii Jie), ale nikdo kolem neuměl anglicky, abychom se ujistili, že se tam salsa opravdu tančí a za má smysl přijít později večer. Prošli jsme se k Drum Tower a poté k Bell Toweru. Byli jsme unavení a tak jsme cestou zpátky popojeli busem (s trochou vizuální paměti se dá ve znacích uvedených na autobusech sem tam něco vyčíst :) V obchůdku jsme si na dobrou noc koupili velký (0.7L) pivko.
Út 28.4. 2009 :: 19. den :: Xian, Terakotoví vojáci
Ráno jsme chtěli vstát dřív, ale moc se nám nechtělo. Vypakovali jsme se z hostelu asi ve 1/4 na 9. Jen jsme došli k východnímu náměstí u vlakovýho nádraží, odjížděli jsme busem c. 306 k terakotovým vojákům za 7Y a cesta trvala přesně hodinu. Nejdříve jsme si prošli muzeum, potom navštívili kruhové 360° kino a pak se šli podívat do tři budov s vojáky postupně od třetí po první největší. Bylo to zajímavé, ale trochu nám chyběl bližší kontakt, odstup ochozů je docela velký. Když jsme se pokoukali, bylo skoro půl druhý. Na parkovišti autobusu jsme si naskočili na bus c. 914 s cedulkou nádraží v Xianu. Bohužel nejel stejnou trasou jako 306ka, ale po nějaký nedodělaný silnici a kotárech, takže cesta zpátky trvala hodinu a půl drncání. Cestou od nádraží do hostelu jsme se stavili zase v Dicos na řízek, hranolky, nějaký menu s rýží a polívku z mořských ras. Po řízku mi bylo dost těžko ... to po nudlích ani rýži nebývá :) Šli jsme si na chvíli odpočnout a na další památky už moc nezbýval čas. Navíc Ráďa je z toho unavená a chce se povalovat. Četli jsme si, poslouchali muziku, přeprali trochu ponožek a večer zašli na internet.
St 29.4. 2009 :: 20. den :: Xian – Peking
Ráno jsme se sbalili a odhlásili. Bohužel nám prádlo od večera neuschlo. Na jihu byl podstatně sušší vzduch. V recepci jsme se poptali na autobus a pak číslem 511 popojeli do nedaleké ulice k taoistickému chrámu.( Jezdí tam prý i 231) Chrám byl opět poklidný, za vstupní branou byly po stěnách pěkné kaligrafické kamenné rytiny. Z chrámu jsme šli pěšky k vychodí bráně v opevnění města. Cestou jsme se stavili na oběd a dali si nudle, které jsme viděli u lidí, co už jedli (nás oblíbený způsob výběru jídla :) Pokračovali jsme východní branou až na Heping Lu, kde jsme nasedli na bus č. 8 a jeli k Pagodě velké divoké husy. Prošli jsme si okolí a pak i park a chrám u pagody, v parku jsme pak poseděli a jen tak odpočívali na lavičce. Busem 609 jsme přejeli k Bell Toweru, abychom ještě jednou zašli na tržiště v muslimské čtvrti. Po vystoupení z busu jsme se ocitli před McDonalds a tak jsme zašli na kafe a zmrzku. Tady jsem bohužel zjistil, že se mi moje vzrůstající důvěřivost nevyplatila ... pouzdro na druhý objektiv připevněné z boku na batohu bylo rozepnuté a prázdné. Obvykle jsme si v MHD věšel batůžek před sebe, ale tenhle den jsme si ho nechával na zádech. Byl to sice starý Nikkor 70-300, 4-5.6, ale lehký a užitečný ... a taky byl Rádi. Se zkaženou náladou jsme přešli křižovatku a pár kroku od nás byla velká fotoprodejna včetně Nikonu. Zašli jsme se podívat a náhodou tam měli stejný objektiv, nový a s roční mezinárodní zárukou za 1100Y. Tak jsem ho rovnou koupil a vyřešil dilema, jestli nám teď na poslední týden nebude chybět. Došli jsme k Drum Tower, kde jsme nakoupili první drobné dárky (drak složený z 30 malých draků). Na muslimském trhu jsme chtěli koupit nějaké kaligrafie, ale našli jen asi 3 obchůdky a neměli to, co jsme hledali. Bylo už půl deváté večer a pomalu jsme mysleli na odjezd. Opět jsme busem popojeli k nádraží a zašli na večeři k Alimu (muslimovi, kterého známe z předchozího dne) hned vedle našehu hotelu. Kromě nudlí, které jsme si objednali, nám přinesl nějaký vývar před jídlem a pak i po něm. Neuvěřitelné setkání – ačkoli se s pomocí slov nedomluvíme, nevadí, rozumíme si i beze slov a je to fajn. A jídlo je výborné. Po večeři jsme přešli do hotelu, přeházeli pár věci na cestu vlakem a poseděli do 10. Na nádraží jsme to měli necelých 10 minut chůze a tak jsme tam měli čas na večerní hygienu. Tentokrát vlak nezačínal Xianu a tak na vlak pouštěli asi 10 minut před odjezdem (23:12). Ve vlaku už bylo zhasnuto, všichni spali. Museli jsme si posvítit telefonem, abychom zjistili, kde jsou naše postele.
Čt 30.4. 2009 :: 21.den :: Peking
Tentokrát jsme tak dobře nespali, už večer někdo vedle v kupé chrápal a ráno nás zase budili řvoucí děcka. K snídani jsme si tradičně uvařili kafe, sušenky a na to kyblík nudlí. Jednou z nabídek prodejců čínských drah byl i hotel nedaleko západního nádraží za 140Y na noc. Vyfotili jsme si leták pro případ, že bychom v nic lepšího nenašli :) Za to si na oplátku vyfotil ten prodejce nás. Na západním pekingském nádraží nás přivítaly davy lidí. Taky jsme potkali dvě známé cestovatelky, které se k nám přidaly na cestě do centra. Nějaká slečna nám poradila popojet k nejbližšímu metru (Military museum) busem č. 65 ale nenašli jsme jeho zastávku a někdo místní nám poradil ať tam jdeme pěšky. Cestu jsme se krátili povídáním s Kanaďanem co cestoval sólo a měl již ubytování rezervované. My se rozhodli zamířit do čtvrti Dongcheng a něco si najít. Metro stálo překvapivě jen 2Y, ale mačkanice v něm byla solidní. Dojeli jsme na stanici Yonghegong, vystoupili na jihovýchod (mají chytřé značené výstupy podle světových stran) a od východu již vedly šipky k P-Loft Hostelu, který jsme měli vytipovaný. Po krátké procházce mezi hutongy jsme k němu došli, ale měli volno už jen na jednu noc a ještě v dormu. Nasměrovali nás na nedaleký Lama Temple hostel. Taky říkali, že normální cena 180Y za dvoulůžák se na svátky všude zvedá na 200Y. Vyšli jsme z uliček na hlavní a šlapali na jih. V jedné z bočních ulic jsme viděli ceduli nějakého hotelu a tak jsme se šli poptat. Taky měli plné rezervace a ceny 180Y+, ale zavolali do jiného a nabízeli ubytko za něco málo přes 250Y ale prý větší a lepší. Naše představa byla kolem 160Y a asi bychom i ustoupili ze standardu, takže jsme odmítli a chtěli si jít hledat něco dalšího. Byli jsme nastavení, že se zase něco najde, protože o ubytování v Číně není nouze a ani svátky to moc nezmění. Slečna za nás a asi i svou provizi dál smlouvala a po chvíli nabízela za 170Y s koupelnou a oknem na všech 6 noci (jo jo, ne všechny pokoje mají okno, protože domy jsou namačkané jeden na druhý). No to už byl malý rozdíl a tak jsme předběžné souhlasili. Zařídila tedy, že nás někdo vyzvedne, abychom nebloudili = abychom "nezabloudili" do jiného hotelu. Po 10 minutách si nás vyzvedla malá Číňanka Betty s dobrou angličtinou. Taxíkem z hlavní si nás odvezla do ho(s)telu. Nabídli nám na výběr hned dva pokoje a tak jsme si vzali ten světlejší i když na konci chodby (Internet u recepce v ceně, dokonce i wifi). Shodili jsme batohy na pokoj a hned se vydali na jídlo zpátky po Dongzhimeennei Daije, která je poseta restauracemi. Jednu jsme vybrali a dali si tři jídla a rýži. Moc jsme si pochutnali a pěkně se přejedli. Cestou zpátky do hotelu jsme si koupili vínko (Cabernet Great Wall a bylo dobrý) a buchty na ráno k snídani. Večer jsme plánovali program na další dny.
Pá 1.5. 2009 :: 22. den :: Peking, Chrám nebes
Ráno jsme se vyhrabali z hostelu až po desátý. Potřebovali jsme vyměnit peníze, ale byl svátek a banky v okolí zavřený. Jeli jsme metrem na Tiananmen náměstí. Konečné zažíváme pravou Čínu, protože takou tlačenici v metru v Praze nezažijete. Navíc u každých dveří metra stojí jeden organizátor, který se snaží udělat místo pro vystupující a pak tlačí lidí do vagónů, aby se daly zavřít dveře. Cestou jsme si říkali, že je fajn vidět Peking ve svátek :) Na Tiananmensq. byly zástupy proudící k Zakázanému městu. Když jsme doplynuli až k pokladnám, zkusili jsme jak rychle fronta na lístky ubíhá a po chvíli jsme to vzdali. Šli jsme se podívat k mauzoleu, které už bylo zavřené (je otevřené jen do 12). Pešky jsme pokračovali k ulici Wanfujing na oběd. Na křižovatce k této ulici byly dokonce otevřené banky. To jsme ale už před tím vybrali peníze z bankomatu. Wanfujing je docela moderní třída s mnoha značkovými obchody. V jedné boční ulici jsme našli několik restauraci a v jedné z nich si dali oběd. Neprozřetelně jsme si objednali i konvici čaje, za kterou nám pak naúčtovali 25Y, což je víc než za porci jídla. Došli jsme na metro a přejeli k chrámu a parku Nebes. Jízdenky na metro, které jsme si ráno předem koupili, nefungovaly, protože platí vždy že stanice zakoupení. Pustili nás tedy extra brankou a při výstupu podobně. Chrám nebes je jednou z dominant Pekingu a tak jsme prošli všechny jeho části. (Když už tu budete, zajděte do Perl marketu naproti. V budovách za ním jsou taky krámky a mnohem lepší :) Po prohlídce jsme jeli metrem zpátky k hostelu a cestou po přilehlé jídelní ulici si dali večeři. Byli jsme v restauraci kde si většina dávala mořské potvory, ale my raděj zůstali u klasiky a pivka. Ráďa bohužel zjistila, že na obědě zapomněla druhou (a poslední) vidličku. Od teď bude odkázaná na hůlky, páč vidličku ji půjčí málo kde. V hostelu jsme mrkli do mailu a na pokoji u vínka "Great Wall" plánovali další dny.
So 2.5. 2009 :: 23. den :: Peking, Velká zeď – Jinshanling – Simatai
Vstali jsme v půl sedmé a dali si k snídani kafčo a nakoupené buchty. V 7 jsme vyšli na autobusák u metra DongZhiMen. Cestou jsme si koupili nějakou plněnou palačinku a spěchali na bus. Na cedulku jsem přepsal z LP všechny místa, přes který jedem, abychom to mohli jednoduše ukazovat. Na autobusáku to bylo rychlý, podle cedulky nás nasměrovali na bus 980 a jen jsme dosedli, tak jsme jeli .. v 7:10. Po hodině a 1/4 jsme dojeli do Miyun. Hned na první zastávce nám řekli, že odtud se jezdí na Jingshanling. Venku čekali taxikáři a řidiči mikrobusu. Chtěli nás odvézt na zeď, počkat v Simatai a odvézt i zpět za 400Y. Ptali jsme se po busu, ale všichni tvrdili, že žádný bus do Gubeikou (místo blízko Jingshalingu, kam jsme měli podle LP autobusem dojet) nejede. Nakonec jsme z jedné paní vytáhli, že bus jede, ale z centra. Naskočili jsme do 980 co tady stavěla, ukázal jsem předchozí lístky a nic jsme neplatili. Po chvíli nám někdo z busu radil zase vystoupit, že mikrobusy jezdí odtud. Zase následovalo smlouvání a info, že žádný bus tam nejede. Řidičů tam byla spousta, takže jsme tlačili na cenu. Nakonec jeden mladík vyměkl a nabídl, že nás za 20Y odveze na autobus, který nás odveze taky za 20Y. Nakonec jsme se s ním dohodli na 10Y a jeli jsme ... holt za know-how se platí :) Odvezl nás někam na Xinnan Road, kde zase stáli jen mikra. Řidič toho naše taxíku nám to začal vyjednávat. Ráďa mezi tím křikla na projíždějící autobus Gubeikou a ten po pár metrech zastavil .... na mě zase ukazoval nějaký pán, že to je ten co hledáme. Vrazil jsem pětku našemu řidiči, poděkoval a už jsme jeli. Po chvíli jsme míjeli menší autobusák, kde stáli 980ky, podle mě konečná ... pokud byste taky jeli, nedejte se a vystoupujte dřív.
Z busu, který jel nejspíš až do Chengde, nás nechali vystoupit u odbočky na Jinshanling, kam to bylo ještě 4km. (Zkuste najít v Pekingu autobus do Chengde a vystoupíte rovnou u odbočky na Jinshanling. Je to zaručeně nejjednodušší.) Hned se nám samozřejmě nabízeli řidiči ... po chvíli smlouvání jsme se dohodli za 10Y za oba a jelo se. Lístky jsme kupovali asi v 10:30. Nahoru na Zeď vedou tři stezky (a nepočítám lanovku). Dost nás mátlo, že Simatai bylo na druhou stranu než jsme čekali. Na Zeď jsme vyšli prostřední stezkou odkud to mělo být 4h chůze. Na zdi slyšíte každých padesát metrů "water-coke-beer" sem tam proložené "t-shirt". Spousta podivných průvodců navazuje komunikaci "hello / ní hao, where are you from" a chtěli jít s námi. Cestou jsme viděli že prodávají kromě pití ještě pohledy a nějaké foto knihy. Všechny jsme rázně odehnali a po chvíli přestali reagovat na pozdravy. Po dvou hodinách jsme došli ke kontrole lístku a za ní si dali svačinu. V části mezi Jinshanlingem a Simatai se zeď rozpadá. Na začátku části Simatai jsme si museli koupit vstupenku i na tuto část. Dále jsme došli k mostu přes řeku kde vybírali ještě 5Y/os. Před třetí jsme došli k cestě/východu vedoucímu k parkovišti a nahoru na druhou stranu jsme se už neškrábali. Měli jsme krásné slunné počasí a každý jsme spotřebovali 1,5l vody. Na zdi stojí 0,5l 3Y ale prodejců je tolik, že by asi šli i níž. Na parkovišti jsme se poptali a s řidičem velkého busu domluvili výhodný odvoz rovnou do Pekingu na metro. Autobus byl skoro plný a jeli jsme během deseti minut. Až cestou v busu jsme zjistili, že jsme přistoupili do busu nějaké tour a doplnili místa na zpáteční cestě, čímž si řidič trochu přivydělal. Já z nedostatku místa ještě vyfasoval sklopné sedadlo vedle řidiče, takže jsem měl výborný výhled, ale bohužel nešel vytáhnout bezpečnostní pás, tak jsem se si jen přál, aby nebrzdil moc prudce. Uklidňovalo mě že ani řidič nejel připoutaný.
Po dvou hodinách jsme dojeli do Pekingu a další hodinu strávili prodíráním se zácpou až k metru. Metrem jsme popojeli k hotelu, hodili batůžky na pokoj a vyšli na večeři do restaurace jako před dvěma dny. Ulice je poseta restauracemi a většina je plná. Před některými se tvoří fronty a lidé s pořadovýma lístečkama trpělivě čekají před restaurací na uvolnění stolu. Během večeře jsme zahlédli pípu s pivem a tak jsme si krom velkého lahváče objednali i točené a bylo taky dobré. V hotelu jsme skoukli emaily a odložili plánovanou návštěvu salsa baru Caribe.
Ne 3.5. 2009 :: 24. den :: Peking, Zakázané město
Vstáváme v půl sedmý, abychom předběhli sváteční davy Číňanů. Po sedmý jsme vyšli na metro a cestou koupili snídani. Konečné jsme ochutnali plněny knedlíky a byly dobrý. U metra na náměstí Tiananmen jsme se rozdělili. Ráďa se šla podívat do mauzolea na mrtvolu Maa a já šel pro lístky do Zakázaného města. Sešli jsme se po devátý a vstoupili do Zakázaného města spolu se stovkama Číňanů. Prošli jsme skoro všechno, přikoupili i lístky na poklady. Vynechali jsme jen některé budovy a výstavu hodin. Zajímavé byly hlavně interiéry a předměty denní potřeby, mně se líbily kameny v zahradách. Odcházeli jsme zadní branou až kolem druhé a měli jsme hlad. Lákal nás ještě pavilón na kopci v parku JingShan ale dali jsme přednost obědu a zamířili k Wanfujing road. Rikšaři a různí nadháněni byli dost neodbytní a moje trpělivost s nimi klesala, takže jsem některé už poslal někam. Rozhodli jsme se pro restauraci, kde jsme byli předevčírem a kde Ráďa zapomněla vidličku. Po objednání jídla jsme se poptali a vidlička se našla :) Po jídle, pivku a ranním vstávání se nám chtělo spát, ale měli jsme v plánu ještě kouknout na Perlový trh a nakoupit nějaké dárky. Cestou z restaurace jsme skoukli pouliční nabídku jídel, které právě rozbalili a připravovali na večer. V nabídce bylo ledacos,od ovoce, po smažená a grilovaná masa, larvy, brouky, škorpióny, mořská hvězdy, ježky, ryby, hady, krevety, raky a kraby, sépie, houby, ... Popojeli jsme metrem k parku Nebes na Pearl Market. První budova u silnice je dost turistická, druhá zadní už je klidnější a pokřikoval na nás jen každý druhý prodejce ... Koupili jsme už z Lijangu vyhlédnuté konvičky na zelený čaj, které mají dvě části a propouštějí na tlačítko vylouhovaný čaj. Tržiště nás moc nenadchlo, chtěli jsme někam, kam by jeli místní, a tady to určitě nebylo. Poptáme se v hostelu. Cestou od metra k hostelu jsme ještě nakoupili nějaké čajíky pro kamarády.
Po 4.5. 2009 :: 25. den :: Peking, Letní palác
Po lehké snídani na pokoji a nákupu svačiny v 7-11 jsme jeli rovnou metrem na Wudaokou a pak busem 375 k Letnímu paláci, kam jsme vstoupili severní branou. Koupili jsme plnou vstupenku a postupně prošli skoro všechny expozice v severní části areálu. Na oběd jsme zašli do klidné restaurace nedaleko lodních doku. Prohlídku jsme zakončili procházkou k mostu se sedmnácti oblouky a odešli východní branou. Cestou metrem k Letnímu paláci jsme na lince 13 u stanice Zhichunlu viděli velký supermarket Wallmart, kam jsme se chtěli zajít podívat po dárcích. U autobusu nás nejdřív překvapilo, že nám rikši nabízely odvoz na zastávku metra, kterou jsme neměli v průvodci a pak jsme zjistili, že to, co máme jako plánované trasy už dávno jezdí a stanic je tam víc. Poptali jsme se po autobusu, co by jel k Zhichunlu a našli jsme bus 826. V supermarketu jsme strávili snad dvě hodiny. Měli dost věcí, co jsme neznali, tak jsme to měli jak exkurzi do zákulisí čínské kuchyně. Nějaké dárky jsme taky nakoupili. Cestou do hotelu jsme se ještě na naší stanici Dongzhimen poptali na Expres na letiště (za 25Y a cesta trvá 30 min).
Út 5.5. 2009 :: 26. den :: Peking, Lama temple, Konfuciův palác
Ráno jsme si v hotelu řekli o vrácení zálohy, abychom ji mohli utratit. Kolem desátý jsme se prošli k Lama Temple a cestou nakoupili ještě nějaké dárky v málem obchoďáku pro místní. Prodejci tam ani nechtěli moc smlouvat, ale my nepoznáme, jestli jsou ty ceny s přirážkou nebo ne, tak raděj smlouváme vždycky. Lama Temple už nás po všech předešlých buddhistickych chrámech nepřekvapil, snad až v posledním budově je 17ti metrový Buddha vysochaný z jediného kusu santalového dřeva. V protější ulici jsme navštívili Konfuciův palác, jehož součástí je i jakési muzeum popisující dílo a následovníky Konfucia. Strávili jsme tam překvapivě docela dost času. Asi kolem třetí jsme zamířili zpátky k hostelu vyložit dárky a stavili jsme se na oběd. Dali jsme si pekingskou kachnu, ale nevěděli jsme, jak se to ji. Jsou to plátky pečené kachny, tenoučké palačinky, proužky okurek, cibulové natě a mistička s omáčkou. Objednali jsme si jen menši porci a tak jsme se výjimečně nepřejedli. Na hostelu jsme uvařili kafco, chvilku poseděli a odjeli do centra projít ještě obchůdkovou ulici Dashilar. Hlavní třída Qianmen Dajie nám připomínala město duchů. Většina obchodů v dolní části domů byla po rekonstrukci a ještě prázdná. Zabočili jsme na Dashilar a tam už bylo rušno. Trochu jsme se prošli, koupili pár drobností a šli se najíst do jedné z mnoha restaurací. Po večeři jsme si prošli uličku Liulichang plnou galerii i když většina byla už zavřená. Chtěl jsem nějaké kaligrafie či tušové kresby, ale většinou měli to samé a nic nás nezaujalo. Došli jsme zpátky na metro Qianmen. Cestou domů jsme se zastavili v prodejně s čaji vedle hostelu a utratili poslední peníze. (Nechali jsme si jen 50Y na cestu expresem na letiště.) Večer jsme balili.
St 6.5. 2009 odlet z Pekingu, Praha
Ráno jsme posnídali a pěšo došli k Dongzhimen metru, kde je u jeho severovýchodního vstupu vchod na Airport Express. Cesta na letiště trvala 30 minut a stála 25Y/os. Odlítali jsme z terminálu 2 kolem 12:50. Tahle cesta v letadle se nám líbila. Já skouknul tři filmy, vypil 2 lahvinky vína, trochu se prospal a výborně najedl, což o stravě na palubě řeknu hodně málo kdy. V Paříži jsme plynule přestoupili, ale odlítali se zpožděním. V Praze jsme přistáli kolem 9:15 večer, batohy dorazily taky a tak jsme se autobusem, metrem a vlakem přesunuli domů – do Říčan. Rovnou jsme šli spát a ráno zase normálně do práce :o)